8 nejčastějších mýtů o UV záření

O ultrafialovém (UV) záření a jeho účincích na organismus a zrak se v poslední době především v odborných kruzích hovoří čím dál častěji. Není divu. Dramatický nárůst závažných postižení zraku, která patrně souvisejí s celoživotním vystavením očí UV záření, se stává celospolečenským problémem. To, že základní ochranou očí jsou sluneční brýle, má v povědomí většina z nás. Přesto jejich používání není úplnou samozřejmostí a dopouštíme se při něm celé řady pochybení. Pojďme se tedy podívat, co děláme špatně. Následuje přehled několika nejběžnějších omylů, kterých se mnohdy nevědomě dopouštíme:

Není to pravda. Kvalita UV filtru nezávisí na jeho probarvení. Samotná tmavost skla vypovídá pouze o jeho propustnosti pro viditelné světlo, které vnímáme. UV záření je neviditelné, nevnímáme jej. Kvalitní UV filtr tak může být i zcela čirý, bez barvy, a naopak i pohledově velmi tmavé sklo může propouštět relativně hodně UV záření. Proto je třeba se vždy informovat o propustnosti materiálu brýlových skel nebo zorníků pro UV záření, neboť jej nelze vizuálně zhodnotit.

Opět se nemusí jednat o pravdu. Jak jsme již naznačili, zabarvení zorníků slunečních brýlí nám podává pouze hrubou představu, o kolik se utlumí průstup viditelného světla. Na intenzitu viditelného světelného záření pak naše oko reaguje a reguluje si jeho množství pomocí šířky zornice. Za slunného dne proto venku máme velmi úzké zorničky; to proto, aby se zmírnilo oslnění očí. Díky malému průměru zornice tak dovnitř do oka projde relativně málo světla a zároveň i méně UV záření. Nasadíme-li si sluneční brýle, které mají např. 85% absorpci pro viditelné světlo, znamená to, že se do našich očí dostane pouze 15 % z okolního světla. Zákonitě se nám proto za slunečními brýlemi rozšíří zorničky, aby se tento úbytek intenzity světla vyrovnal na optimální úroveň. Pokud by však brýle neměly 100% UV filtr a UV záření propouštěly, dostane se ho díky rozšířené zornici do našich očí více. V extrémním případě, kdy by tmavé sluneční brýle vůbec žádný UV filtr neměly, bychom tak paradoxně při jejich používání do našich očí díky rozšířeným zornicím dostávali mnohem větší dávky UV záření, než kdybychom žádné tmavé brýle nepoužívali. Z tohoto důvodu je třeba používat pouze brýle se 100% UV filtrem. Více k tomuto tématu si můžete přečíst zde.

Také se nejedná zcela o pravdu. Povětrnostní podmínky samozřejmě mají výrazný vliv na to, kolik UV záření dopadne na zemský povrch, ale neznamená to, že bychom byli UV záření vystaveni pouze za jasného dne. Jelikož je UV záření neviditelné a my jej nedovedeme našimi smysly zaznamenat, nemůžeme jeho aktuální intenzitu nijak hodnotit. I pokud je tedy zataženo nebo například mlha, mohou být dávky UV záření, které prochází až k nám na zemský povrch a potažmo do našich očí, poměrně vysoké. To, že tedy není hodně viditelného světla, které by nás donutilo nasadit si tmavé brýle, abychom nebyli oslnění, ještě neznamená, že náš zrak není vystaven UV záření a že bychom jej před ním neměli chránit. Důkazem budiž i částečné probarvení samozabarvovacích brýlových čoček, reagujících na UV záření, během pobytu venku při zatažené obloze. UV záření se na zemském povrchu vyskytuje přirozeně po celou dobu od východu po západ slunce. Z hlediska ochrany zraku před UV zářením by ideální variantou bylo během pobytu v exteriéru stálé nošení brýlí se 100% UV filtrem ať už tmavých, svítí-li slunce, nebo čirých či světlejších, je-li světla méně.

Toto tvrzení se opět nezakládá na pravdě. Ochranu proti UV záření máme patrně nejvíce spojenou s opalovacími krémy a dovolenou v teple u vody. To, že se na slunci opálíme nebo spálíme, je jasným důkazem přítomnosti a účinku UV záření. Zatímco na kůži jsou následky jeho působení patrné prakticky hned, na očích je bezprostředně nepozorujeme. Proto nám může připadnout, že během většiny roku, kdy máme tělo chráněné oblečením, na nás UV záření nepůsobí. To však není v případě očí pravda, ty jsou exponovány celoročně. Navíc během zimních měsíců, kdy je slunce většinu dne nízko nad horizontem, jsou naše oči vystavovány slunečním paprskům, které s sebou nesou i UV záření, výrazněji, než v letních měsících, kdy slunce svítí více shora a oči jsou tudíž více chráněné nadočnicovými oblouky, obočím a řasami. V případě sněhové pokrývky se dávky dále zvyšují o záření odražené od povrchu. Ochrana očí před UV zářením je proto důležitá v jakémkoliv ročním období.

Tato mylná představa víceméně vychází ze stejné zkušenosti, jakou jsme popsali v předchozím odstavci. Kromě dalších vlivů, jako například stav ozónové vrstvy v daném místě, však míru intenzity UV záření na zemském povrchu ovlivňuje i nadmořská výška, resp. mocnost atmosféry, ve které se záření částečně pohlcuje. Čím výše na horách bychom se nacházeli, tím menší ochrannou vrstvu zemské atmosféry nad sebou máme a tím více jsme tedy UV záření vystaveni. V horském či vysokohorském prostřední se také mnohem častěji setkáváme s již zmíněnou sněhovou pokrývkou, ledem či skalnatými pláněmi, které dopadající záření výrazně odrážejí zpátky do prostoru a tedy i do našich očí. Ochranu zraku před UV zářením bychom tak měli mít na paměti nejen při dovolené u moře, ale také při výletech do hor, i když se zrovna nejedná o Himaláje, ale třeba jen o Krkonoše.

Nad tímto tvrzením je opět třeba se zamyslet. Během evoluce si náš zrak pochopitelně vyvinul celou řadu důmyslných opatření, kterými negativní účinky UV záření zmírňuje. Jeho nepřímo se šířící část je do jisté míry zachycena a pohlcena víčky a již zmiňovanými řasami, obočím a klenutím očnice. UV záření přímo prostupující do oka je z velké části blokováno rohovkou a čočkou, které tedy vytvářejí základní ochranu sítnice, na kterou dopadají z celkového množství zhruba jen 1 až 2 % UV záření. Může se zdát, že je to poměrně málo k tomu, aby mohly vzniknout škody na zraku. Má to ale svůj háček. Zatímco lidské oči a i jejich „ochranné prvky“ se vyvíjely milióny let tak, aby sloužily po dobu života našich prapředků, kteří se zřídka dožívali 45 let, moderní člověk se nyní průměrně dožívá téměř dvojnásobku. Tomu však naše oči nejsou přizpůsobeny, neboť průměrná délka života se takto významně prodloužila během velmi krátkého období pár staletí. Na to naše oči, fungující po statisíce let prakticky stejně, nemohly stihnout zareagovat. A k tomu to nešťastné UV záření, jehož účinky jsou kumulativní a sčítají se během celého života. Dávku UV záření, kterou naše oči „dostávají“, si s sebou neseme po celý život. Z účinků UV záření se nelze jednoduše „vyspat“ jako třeba z kocoviny; střádají se po dlouhá léta a pokud bychom žili „donekonečna“, dříve či později by se projevily v podobě postižení zraku. Naši předci tak měli, syrově řečeno, štěstí v neštěstí, že se tohoto okamžiku nedožili. My, lidé ve vyspělém světě, máme čím dál vyšší naději, že se dožijeme toho osudného dne, kdy celková dávka UV záření, kterému byly naše oči během života vystaveny, dosáhne hodnoty, vyvolávající závažné a nevratné postižení zraku. Navíc v náš neprospěch hrají i další okolnosti, jako např. již zmiňované protenčení ozónové vrstvy v určitých regionech, umělé zdroje UV záření, oslabení tloušťky rohovky, absorbující UV paprsky, při laserových operacích očních vad apod., se kterými se „pračlověčí“ oči potýkat nemusely. Shrnuto a podtrženo – nebudeme-li našim očím s ochranou před UV zářením pomáhat, nesmíme od nich očekávat, že nám budou perfektně sloužit po dvojnásobně dlouhou dobu, než na jakou byly dílem evoluce po statisíce let vyvíjeny.

U tohoto názoru je třeba se také pozastavit. Máme-li jej stručně uvést na pravou míru, je třeba jej poupravit takto: Oči je třeba slunečními brýlemi chránit v kterémkoliv věku. Proč? Souvisí to především s výše zmiňovaným kumulativním účinkem UV záření. Jelikož se jeho dávky sčítají během celého života, je třeba s ochranou zraku začít již v raném dětství. Děti mají navíc oproti dospělým tu nevýhodu, že mají křišťálově čistá optická prostředí oka, především oční čočku, která tím pádem propouští mnohem více světla a i zbytkového UV záření, než mírně zkalená čočka dospělého. Ostatně postupné kalení čočky, vedoucí případně až k šedému zákalu (kataraktě), je právě následkem a neklamným důkazem působení UV záření. Dávky UV záření, které tak v dětství dostáváme, jsou základem pro pozdější potenciální riziko nežádoucích následků. Bylo by tedy bláhové se spoléhat, že pokud celý život pro ochranu našeho zraku nic neděláme, spasí nás nošení slunečních brýlí, se kterým začneme v pětasedmdesáti. Samozřejmě, je to lepší, než nedělat vůbec nic, ale s ochranou očí před UV zářením a ostatně i dalšími nežádoucími vlivy je zkrátka potřeba začít již v útlém věku a hlavně v ní během života nepolevovat. Jádro problému v přístupu k ochraně očí je v tom, že to, jak se k nim chováme v mládí a středním věku, kdy potíže nenastávají, se projeví až za dlouhá léta ve stáří, kdy ale již předchozí „prohřešky“ nelze vzít zpět. Mějme toto prosím všichni na paměti.

Pokrok moderní medicíny je udivující a mnohdy nás žene v mylnou představu, že již dovedeme vyléčit takřka vše. Bohužel tomu tak není a platí to i o dopadech působení UV záření na zrak. Jeden z nejčastějších očních následků nadměrné expozice UV záření, šedý zákal (katarakta), již sice delší dobu lze poměrně rutinním chirurgickým zákrokem odstranit a zkalenou čočku nahradit umělou, jedná se však pouze o jednu stranu mince. Daleko podstatnější je riziko postižení sítnice, zejména jejího centra, díky kterému jsme schopni vidět a rozlišovat detaily. Sítnice je svým složením v podstatě nervová tkáň. Nervové buňky, neurony, jak víme, neumí lidské tělo nahrazovat novými, jako to třeba dovedou buňky kůže. Bohužel to neumí ani současná věda. Pokud neuron odumře, žádný jiný jeho funkci nezastoupí. Nervových a od nich odvozených buněk máme v sítnici nepřeberné množství, avšak každá je svým způsobem v komplikované struktuře sítnice nezastupitelná. Dojde-li k poškození tkáně sítnice v jejím centru, což vede ke ztrátě schopnosti rozlišovat drobné detaily, číst, sledovat televizi, řídit auto apod., není zkrátka momentálně v našich silách vzít odněkud jinud netknutý kus sítnice a porušenou oblast jím nahradit, podobně jako třeba místo popálení štěpem kůže. Taková změna na sítnici je bohužel v současnosti nevratná a bude nás doprovázet po zbytek našeho života. Největším strašákem dnešního vyspělého světa tak v souvislosti s nadměrnými dávkami UV záření již není šedý zákal, ale věkem podmíněná makulární degenerace (VPMD), jejíž výskyt s celoživotní expozicí UV záření neoddiskutovatelně souvisí a kterou nelze vyléčit zpět do původního stavu.
 

Představili jsme si několik nejčastějších omylů, kterých se při ochraně zraku před nežádoucími účinky ultrafialového záření dopouštíme. Pakliže jste v textu nalezli i nějaký váš nesprávný návyk, je skutečně žádoucí zjednat nápravu co nejrychleji. V současné době je již možné ochranu před UV zářením řešit elegantně, efektivně a bez kompromisů. Nejvíce však mějme na paměti, že oči máme pouze jedny na celý život a zdravý zrak není takovou samozřejmostí, jak se může na první pohled zdát.