Dalekozrakost (hypermetropie)

Dalekozrakost (lat. hypermetropia) je velmi častou refrakční vadou, při které optický aparát oka v klidovém stavu nezaostří pozorovaný vzdálený obraz přesně na sítnici, ale až za ni. Příčina většinou tkví v kratší osové délce oka, méně často je důvodem nižší optická mohutnost optického systému oka ať už díky oploštění refrakčních členů (rohovky a/nebo čočky) nebo kvůli abnormálnímu indexu lomu optických prostředí oka (rohovka, čočka, komorová voda a sklivec). Uvedené příčiny se samozřejmě mohou i kombinovat.

 

Dalekozraké oko je ve většině případů "menší", než by odpovídalo optické mohutnosti jeho optického systému. Ostrý obraz se vytváří až za sítnicí.
 

Naprostá většina osob se s dalekozrakostí narodí (a to dokonce i lidé, u nichž se později rozvine krátkozrakost (myopie) - nebo se jejich oko vyvine v emetropické - bez vady). Novorozenecké oko je menší než oko dospělého a navzdory většímu zakřivení refrakčních ploch, které kratší předozadní délku oka částečně kompenzuje, vykazuje zpravidla dalekozrakost +2 až +4 dioptrie. Oko však poměrně rychle roste a tím svou vrozenou "vadu" postupně vyrovnává. V optimálním případě oko dosáhne takové osové délky, že se ostrý obraz vzdáleného objektu vytvoří přesně na sítnici. U dalekozrakých očí tomu tak nikdy nenastane, oko zůstane o něco menší, než by v ideálním případě mělo být. Vývoj dalekozrakosti je však poměrně dlouhý, lidské oko své konečné délky dosahuje až kolem věku 23 let, do této doby tak může hodnota refrakční vady - dalekozrakosti - fyziologicky klesat, případně zmizet zcela.
 

Získaná dalekozrakost je poměrně vzácnější. Může být zapříčiněna úrazy, kdy dochází k deformacím a předozadnímu "zploštění" oka, útlakem oční koule zezadu (záněty očnice a okolních tkání, nádory), změnami indexu lomu optických prostředí oka, ale i v souvislosti s celkovými onemocněními, umělými výplněmi oka po nitroočních operací a dalšími zásahy do vnitřního prostředí očí.
 

Navzdory tomu, že je dalekozrakost obvykle vrozená, může se začít projevovat různými formami a i později, než v dětství. Je to dáno tím, že dalekozraký člověk dovede mimovolním úsilím svou vadu do značné míry kompenzovat mnohdy i v takové míře, že se u něj dalekozrakost projeví až v pozdním středním nebo starším věku. Toto "úsilí" označujeme jako akomodaci, nebo-li proces zodpovědný za zaostření pohledu do blízka. U očí bez refrakční vady, tj. emetropických, se akomodace spouští výhradně při pohledu do blízka.

Za akomodaci je zodpovědný ciliární sval, jež svou aktivitou povoluje závěsná vlákna oční čočky. Ta se vyklene, čímž zvýší svou optickou mohutnost a umožní přesně na sítnici zaostřit obraz předmětu, ležícího blíže k oku. Tento proces je řízen vegetativním nervovým systémem, a proto jej nejde ovlivnit naší vůlí. Stejným mechanismem může docházet k částečné nebo i úplné kompenzaci dalekozrakosti.

Nižší stupně dalekozrakosti, plně kompenzované akomodací, se proto mohou projevit až v pozdějším věku v souvislosti s ubýváním schopnosti zaostřit do blízka. Vyšší dalekozrakost se obvykle projeví již v dětství - malé děti sice mají neuvěřitelně velkou schopnost vadu vykompenzovat akomodací, ta je však v pevném poměru spojena s konvergencí a může vyvolávat poruchy v postavení očního páru - šilhání.

 

 

Pokud je tedy malé dítě nuceno vysokou dalekozrakost přemáhat velkým akomodačním úsilím, jeho oči se zároveň uchylují směrem k nosu a dochází k šilhání. Tento stav je nutné řešit (zpravidla plnou korekcí vady), neboť při jeho zanedbání obvykle dochází k rozvoji tupozrakosti jednoho oka. Tupozrakost je ochranným mechanizmem zrakového mozkového centra, které záměrně potlačí vjem jednoho ze šilhajících očí, aby nedocházelo k rušivému dvojitému vidění. Pokud se tupozrakost radikálně neléčí, zhruba po desátém roce věku je již nevratně upevněná a takový člověk zůstane doživotně limitovaný (omezené vnímání prostoru - včetně např. nemožnosti sledovat 3D projekci, zákaz vykonávat některá povolání, velké riziko slabozrakosti při ztrátě "zdravého" oka vlivem úrazu, choroby, apod.). Riziko vzniku tupozrakosti i bez přítomnosti šilhání je vysoké v případě anizometropie, čili velkého dioptrického rozdílu mezi pravým a levým okem.

Zhoršení zrakové ostrosti zpozoruje nekorigovaný dalekozraký nejprve do blízka a bývá typicky doprovázeno pálením a bolestmi očí, únavou a bolestí hlavy - zejména při dlouhé a soustředěné práci. Paradoxně tedy - ještě před obdobím, kdy začnou být potřeba odlišné dioptrické hodnoty zvlášť do dálky a do blízka - může být vidění do blízka výrazně zlepšeno a zpříjemněno stálým nošením brýlí do dálky.
 

Je důležité předeslat, že správná a účinná korekce dalekozrakosti je možná pouze na základě řádného komplexního optometrického nebo oftalmologického vyšetření. Cílem korekce dalekozrakosti je navodit takový stav, aby se obraz velmi vzdáleného (>6 m) pozorovaného objektu promítnul přesně na sítnici a to za akomodačního a pokud možno i (kon)vergenčního klidu.

 

Z tohoto důvodu preferujeme vždy korekci plnou. V případech, kdy to není z jakéhokoliv pádného důvodu možné, přistupujeme k individuálnímu upravení korekci na dobře snesitelnou míru. Hlavním nebezpečím u nekorigování či podkorigování hypermetropie u osob mladšího a středního věku je "vybuzení" zmiňovaného akomodačního kompenzačního úsilí, které často doprovází bolesti a pálení očí, bolesti hlavy, zamlžené vidění, někdy i záněty okrajů víček, poruchy v postavení očního páru (skryté šilhání), apod.

Dalekozrakým osobám doporučujeme pokud možno stálé nošení korekce. Navzdory dobré zrakové ostrosti bez korekce do dálky u mnohých dalekozrakých je trvalým nošením brýlí nebo kontaktních čoček znemožněno jednak přemáhání akomodace, jednak se snižuje riziko vzniku poruch postavení očního páru. Bez korekce se obvykle obejdou lidé s velmi nízkou dalekozrakosti, která je dobře kompenzovaná a příliš nezhoršuje vidění.