Víte, že použití slunečních brýlí bez UV filtru může být pro zrak škodlivější, než nenošení žádných brýlí? Proč k tomu to paradoxu dochází a další užitečné informace o slunečních brýlích se dozvíte zde!
- Proč bychom měli náš zrak účinně chránit před škodlivým zářením?
- Proč je důležité používat kvalitní (nejen sluneční) brýle se 100% UV filtrem?
- Jak si můžeme zrak nadměrnou expozicí záření nenávratně poškodit?
- A proč jsou nekvalitní sluneční brýle bez UV filtru nebezpečnější, než brýle žádné?
Lidský zrak je schopný vytvářet zrakový vjem na základě informací, získávaných ze sítnicových světločivných buněk. Ty jsou schopné zpracovávat pouze viditelné světlo, tedy záření o vlnových délkách zhruba od 380 do 760 nm. Ostatní záření naše oko není schopné vnímat, což ovšem neznamená, že je vůči němu necitlivé.
Viditelné světlo (výřez dole) je jedinou z mnoha oblastí elektromagnetického záření, kterou lidský zrak dovede přetvořit v obrazový vjem. Na dlouhovlnnou stranu viditelného spektra navazuje infračervená oblast (IR - infračervené záření), na opačné, krátkovlnné straně stojí ultrafialové (UV) záření.
Viditelné světlo je zdravou rohovkou, komorovou vodou, čočkou a sklivcem absorbováno minimálně a prochází jimi až na sítnici. Naproti tomu nežádoucí ultrafialové (UV) a infračervené (IR) záření je těmito tkáněmi do značné míry absorbováno, aby byla zajištěna ochrana sítnice před škodlivými účinky.
Intenzita záření, které dopadne na sítnici, je regulována zornicí, kruhovým otvorem uprostřed duhovky. Šíře zornice se mění v závislosti na množství viditelného světla v okolí (o kterém je mozek informován na základě signálů ze sítnice). Zornice se rozšíří, je-li v okolí nedostatečné osvětlení (v noci, v temné místnosti, ale i za tmavými skly apod.) a zrak potřebuje využít co nejvíce dostupného viditelného záření. Zúžení zornice naopak nastává při nadměrné intenzitě světla a hrozícímu oslnění zraku (jasný, slunný den, přílišné osvětlení umělými zdroji apod.), kdy k vidění stačí minimum z okolního dostupného viditelného záření.
Dopadá-li na sítnici příliš světla, dochází pomocí zpětnovazebného nervového reflexu ke zúžení zornice, která tím zajistí menší osvit tkání vnitřního segmentu oka (čočky a sítnice). Čím více tedy do oka svítíme, tím více se zornice stahuje. Někdy však i přes extrémní zúžení zornice může být množství světla tak veliké, že dojde k oslnění zraku a dočasnému znemožnění vidění. Přesně tak to bývá za slunných dnů bez použití tmavých slunečních brýlí.
Šíři zornice reguluje tzv. pupilomotorický reflex. Zjednodušeně řečeno, sítnice vysílá informaci o množství dopadajícího světla, kterou mozek zpracuje a vyšle povel svalům duhovky, aby zornici zúžily nebo rozšířily a zajistily tak optimální osvětlení sítnice. Zornice však svou velikost mění pouze v závislosti na osvitu sítnice viditelným světlem, nikoliv UV zářením, neboť jeho dopad světločivné buňky nejsou schopné registrovat.
Tmavé brýle pomohou absorbovat až k 90% světla. Tím se osvícení sítnice zmenší a rázem dojde k rozšíření zorničky. Jsou-li však tmavá skla bez UV filtru a absorbují pouze viditelné světlo, UV záření se skrze ně šíří dál a jelikož je zornice za tmavými skly zvětšená, prochází UV záření do oka v mnohem větší míře (větší plochou), než kdyby zornice byla zúžená (jako bez tmavých brýlí). To je důvod, proč nekvalitní sluneční brýle s nedostatečným nebo žádným UV filtrem mohou být dokonce škodlivější, než kdyby nebyly použity žádné brýle! Zde rozhodně neplatí úsloví "lepší něco než nic"!
Lidská čočka je jedním ze základních optických prvků zraku. S její pomocí jsou světlené svazky zaostřovány na sítnici. Čočka propouští viditelné světlo hlouběji do oka k sítnici, kdežto UV a IR záření ve velké míře pohlcuje.
Lidská čočka je bezcévná. Je-li vystavena nadměrné expozici vysoce energetického UV záření nebo tepelného (infračerveného) záření, nedovede se s jeho působením vypořádat a dochází poškození (denaturaci) jejích struktur. Takto vzniklé "odpadní" látky nemohou být odváděny z čočky pryč a dochází k jejímu postupnému kalení. Vzniká šedý zákal (katarakta).
Sítnice sice nedovede dopodající UV záření transformovat do podoby zrakového vjemu, ale je vůči němu velmi citlivá. Ačkoliv je intenzita UV záření, pronikající až do nitra oka na sítnici, v porovnání s expozicí vnějších tkání (spojivky, rohovky, víček) podstatně menší, je prokázáno, že UV záření se negativně spolupodílí na vzniku a rozvoji závažných degenerativních onemocnění, jako je například postižení centra sítnice věkem podmíněnou makulární degenerací (VPMD, postižená oblast je na obrázku žlutohnědá), vedoucí v konečné fázi ke ztrátě zraku a slepotě.
O UV záření napsali také: